Tábor 2026

T. K. Myšáci Vás zve na letní dětský tábor

Pod egyptskými dunami

Tábor se uskuteční od 1. do 14. 7. 2026 (letos tedy netypicky od středy do úterý).

Cena je 5.700,- Kč pro členy (a pro nečleny je cena o 250,- Kč vyšší).

Přihlášku včetně všech informací v tisknutelné podobě najdete zde.

Obecné informace o naší činnosti naleznete na těchto stránkách, třeba zde.

Přihlášky přijímáme do naplnění kapacity tábora. Členové oddílu mají přednost. Kapacitu (ve stavu ke konci února 2026) stále máme!

Slunce pálí.

Písek pod nohama začíná žhnout.

V krku mají sucho, stejně tak v bandaskách a kanystrech upevněných v postrojích velbloudů.

V Egyptě jsou již nějakou dobu, proto ví, že poušť se teprve zahřívá – svoji pravou, nemilosrdnou tvář teprve ukáže.

Ze svého stanu vyjde paní profesorka. Ostatní členy karavany energicky pozdraví. Je na ní vidět, že útrapy Sahary nepřekonává poprvé, a čiší z ní odhodlání a nezdolnost. Hned začne šplhat na nejbližší dunu. Písek jí ujíždí pod nohama. Než se profesorka a její pomocníci vyškrábou na vysoký hřeben duny, všichni oddechují a utírají pot.

Profesorka vyndá ze své tašky buzolu, triedr a štůsek map a papírů. Všechno rozloží do písku a její prsty začnou jezdit po poznámkách a plánech. Co chvíli odměří nový azimut a zaostří triedrem někam do dálky. Nad obzorem se mihotá horký pouštní vzduch. Skupina pomocníků uctivě vyčkává, někdo zvědavě mhouří oči a snaží se zjistit, co vlastně profesorka hledá. Z ničeho nic profesorka zaklapne sešit, který právě drží, a shrábne všechny své věci zpět do tašky. „Jiho-jiho-východ, už to nemůže být daleko.“ Karavana sbalí tábor a za pár minut už je na cestě.

Teplota se k poledni vyšplhá nad padesát stupňů, ale profesorka žene všechny vpřed. Někdy dlouze kontroluje směr, zatímco se ostatní snaží schovat v úzkém proužku stínu nejbližší duny. Jen velbloudi si nestěžují. Z ničeho nic se profesorka zasměje, ukáže na shluk několika kamenů, stejných, jako jich cestou potkali stovky. „Jsme v cíli!“ Když všichni dojdou ke kamenům, zjistí, že se mezi nimi ukrývá úzká průrva. Tou se skupina pustí opatrně dolů. Průrva se po několika desítkách metrů rozšíří v uzoučkou rokli. Je tu stín a oproti teplotě nahoře i chladno. Ve všech, kteří ještě před chvílí brblali, začíná vzrůstat napětí a vzrušení.

Nakonec to uvidí: ve skalní stěně údolíčka zeje černý otvor a schody dolů, do temnoty. Po stranách dveřního otvoru se tyčí prastaré sloupy, napůl pobořené. Kamenné bloky, které dříve vchod zdobily, se válí vyvrácené kolem. Archeologové uváží velbloudy, kteří poprvé po mnoha dnech ve vyprahlé poušti začnou vykazovat známky nervozity. Lidé vyloví svítilny a zápisníky a pod vedením paní profesorky začnou sestupovat dolů.

To tam je pouštní vedro – zde je takový chlad, že od úst členů expedice jde pára. Projdou kolem několika prastarých hieroglyfických nápisů, které by byly ozdobou kdejakého muzea, ale paní profesorka ani nezpomalí. Sejde schody a dovede výpravu úzkou chodbou vytesanou před tisíciletími ve skále až na konec, kde je přehrazena několika žulovými kvádry. Ty jsou hustě popsané změtí hieroglyfů, časem pobledlých, ale stále ještě zřetelných.

„Tohle“, mávne rukou k nápisům profesorka, „jsem luštila poslední čtyři roky. Přitom je to tak jednoduché,“ povzdychne si.

„Vy už jste tu byla?“ Zeptá se jeden z asistentů nevěřícně. „Ano, tady ano,“ řekne profesorka a stiskne naráz dva různé hieroglyfy na opačných koncích stěny. Oba dva lehce zajedou dovnitř a jeden ze žulových kvádrů se odsune stranou. „Ale támhle,“ pokyne profesorka s úsměvem hlavou, „tam jsem ještě nebyla.“

*

Písek času v přesýpacích hodinách nechť chvíli začne proudit opačně – přesuňme se čtyři tisíce let do minulosti. Do úplně jiné doby, ale na stejné místo – kdesi pod egyptskými dunami. Dva muži s bronzovou pletí a modrými linkami kolem očí, oblečení do ozdobných lněných bederních roušek, právě uzavírají těžké dveře do posvátné hrobky. Když žulový blok zapadne na své místo, oba se tiše pomodlí ke všem bohům, které znají.

„Vezíre,“ zeptá se po chvíli ticha mladší z obou mužů. „Bylo skutečně nutné seslat na toto místo tak mocnou kletbu…?“

„Ano. Věřím, že již brzy pochopíš, jak důležité toto místo je. Kdybych znal ještě mocnější ochranu, než je tato kletba, použil bych ji. Ostatně,“ dodá ještě, „postarám se, aby bylo toto odlehlé místo navěky zapomenuto.“

Mladší z mužů přikývne. „Nechť jsou bohové milostiví k těm nebožákům, co by kdy tyto dveře otevřeli.“