Zatímco se zima překlápěla v jaro, odejela Myšácká výprava do blízké Itálie na Olympijské hry. A neboť souběžně probíhala Paralympiáda, i my jsme si během víkendu vyzkoušeli, jaké to je, sportovat s handicapem.

Najisto je to výzva, ale to každý sport. A výzev, těch my se nebojíme. Čili jsme se s vervou pustili do sportovního klání. No a samozřejmě – po výkonu je potřeba důkladná regenerace. A na tu je základna Dálava skoro nejlepší – nabízí pohodlí, velkorysý prostor srubu, pohodlné matrace… a saunu. (Takže kdo chtěl, mohl se po sauně dokonce vlézt ochladit do ledové řeky, což je tedy skutečně mrazivý zážitek.)

Počasí nám přálo, a i když zrovna závěje sněhu nebyly k dispozici, aby nám dělali tu pravou kulisu zimních her, nevadilo to. Ono je ostatně na blbnutí venku o něco lepší sluníčko, než vánice.

Vždy jednou za několik sebereme odvahu, rozbijeme prasátka, zamáčkneme slzu nad výpravou, která nesměřuje do lůna přírody, a vyrazíme do Matky měst, do Prahy. Pionýr organizuje pro dětské spolky akci připadající na jednodenní pololetní prázdniny, během které se využije příležitost, že děti nejsou ve školách, a děti z celé republiky se sjedou do hlavního města, aby tam spaly… ve školách.

Během prodlouženého víkendu jsme procestovali Prahu křížem krážem (jen na Křižíkově jsme nebyli), prohlédli jsme si významné národní monumenty a důležité kulturní instituce a došli k závěru, že nejzajímavější jsou stejně metro, spontánní nápady a čas strávený s kamarády, ať je to třeba v muzeu nebo ve škole.

Ledová Praha patří k organizačně náročným a dražším výpravám, kterou si necháváme vždy na výjimečnou příležitost jednou za několik let. Pokaždé je ale tak skvělá, že se nemůžeme dočkat, až budeme zase o nějaké ty čtyři roky starší, a vypravíme se tam zas.