Kontakty

Rád se poslouchá a je ještě raději, když ostatní musí číst to, co on napíše. Představuje tak ideální materiál na hlavního vedoucího. S neomezeným tarifem a psaním o rychlosti přes 300 úhozů za minutu je neustálým zdrojem „inspirace“ a četby pro každého, kdo má to „štěstí“, že se dostane do jeho hledáčku. Čas od času se ovšem stane, že napíše něco moudrého (což je při množství vyprodukovaného textu prakticky statistická nutnost). Taková událost potom může celý oddíl posunout o několik centimetrů vpřed. Mezi jeho skutečné přednosti potom patří to, že nepřekáží lidem, kteří ví, co dělají.

Jsou lidé, kteří si toho na bedra berou moc. A pak je tu Vlaďka. Zdravotnice, hospodářka a účetní, nákupčí, kontaktní osoba pro rodiče, důvěrník pro děti a samozřejmě ještě běžná vedoucí, která připravuje zajímavý program, slušivé kostýmy a tak dále. Přitom všem ještě pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra. A má manžela. A dítě. Vlastně dvě. A psa. Co nemá, jsou čas a chuť ubrat. Vlaďka ale samozřejmě zvládne úplně všechno zdárně vyřídit a vyndat všem všechna klíšťata. Zkrátka – jsou lidé, kteří jsou výkonní. A pak je tu Vlaďka.

Pokud má někdo přezdívku „Kutil“, povoláním je automechanik a rád se vrtá v jakýchkoli strojích, máte pocit, že toho člověka znáte. Ale chyba lávky! (Kterou, samozřejmě, umí Kutil opravit). Kutil rád vymění montérky za zástěru, hasák za měchačku, svářečku za vařič a olej… inu, za olej, a během chvíle uvaří z pár surovin poctivý domácí oběd. O dvou chodech. Pro padesát lidí. Když se u ohně hraje na kytary, připraví všechny svým sametovým tenor-barytonem o řeč. A při ranní rozcvičce zjistíte, že si do vlasů napletl růžové copánky a paří s půlkou tábora na songy, co pouští z mobilu. Pokud máte rádi překvapení, máte rádi Kutila.

Pokud by vědci chtěli prozkoumat nevyčerpatelný zdroj energie, nechť se odkloní od probádaných témat jako je fúze, a podívají se důkladně na Žužlu. Vychovává tři dcery, krotí žáky druhého stupně ZŠ, hospodaří na menším statku a důstojně si mezi potomky, žactvem a zvířectvem udržuje přirozenou a váženou autoritu. A to přesto, nebo právě proto, že čas od času a nepředvídatelně exploduje nekonečnou energií a nakažlivým smíchem a strhne každého ke zcela absurdním činnostem (jako je třeba předvádění kuřat nebo vedení čtenářského deníku). A když už se zdá, že je řád postaven dokonale na hlavu a bláznovství se blíží vrcholu, přepne do polohy „řád“. A ten zdánlivě zavládne. Zdánlivě, protože ve skutečnosti celou dobu vládne Žužla.

Pityho brala na trampské vandry už jeho maminka, a to v době, přiznejme si, která se dnes jeví jako pravěk. Tehdy byl svět ještě bez Gore-Texu a outdooru, vybavení se shánělo z armádních přebytků a funkci mobilu plnila desetikoruna do telefonní budky. Pity je tedy ještě ze staré školy, což se projevuje především jeho nesmírnými zkušenostmi a pohotovou praktičností. Nikdy se nebojí říct svůj názor, který občas působí nekonvenčně či nevybíravě. A ač jej neznalí občas odbydou mávnutím ruky nebo úšklebkem, ono se obvykle nakonec ukáže, že měl Pity svatou pravdu. Jako umělecký kovář má blízko ke kreativitě a krásnu, ale také k těžké práci. Pod rukama mu takřka z ničeho vyrůstají nádherné kulisy či kostýmy nebo výpravné hry. A když se v něm probudí nadšení pro nějaký projekt, všichni si mohou být jistí, že výsledek bude stát za to.

Zdeňka je prostě super. Když se vám něco povede, spěcháte se za ní pochlubit. Víte, že vaši snahu upřímně ocení. Když se vám něco nepovede, šouráte se za ní „pochlubit“. Víte, že vám dá pochopení a poradí vám, jak vše napravit. Přitom pokud by to na vás působilo, že je Zdeňka měkká, tak se nenechte mýlit. Když je potřeba něco udělat, bez ohledu na to, jak se při tom člověk nadře a umaže, Zdeňka jenom zjistí, kdy může začít. Umí v nesmělých vzbudit odvahu a v neochotných zápal. Jako gymnaziální učitelka biologie a chemie je oddílová expertka na živou i neživou přírodu. A neupřímnost a výmluvy pozná přes půl tábořiště. Tedy ne že by někdo klam a výkruty na Zdeňku zkoušel – nikdo ji nechce zklamat. Protože Zdeňka je prostě super.

Lucie přibyla do oddílu poměrně nedávno. Nebyla v dětství odkojena tábornickým kotlíkovým gulášem a do dospělosti nevstoupila slavnostním předáním oddílových nášivek – dospěla standardně: státnicemi z psychologie a dokončením terapeutického výcviku. Lucie proto představuje ve vedení Myšáků čerstvý vítr. Co vítr, vichr! Myšáci byli vždy pokrokoví, což se projevuje tím, že případné brblání nesouhlasících se brzy mění v důvěrný polohlas, nikdo neváhá svěřit se jí i se závažnějšími problémy, nastanou-li. V Luciinu radu i diskrétnost věří děti i vedoucí. Kromě úloh inovativní bouře a klidné vrby je Lucie ještě nezastupitelná jako skvělá fotografka. Oddíl je od jejího příchodu tedy nejen usměvavější, ale také fotografovanější.

Je obecně známo, že Myšákem se člověk musí stát. Co ovšem platí pro všechny, neplatí pro Maka: Jeho rodiče se v oddíle poznali, a tak se Mako jako Myšák již narodil. Neznamená to ale, že by měl cestičku umetenou. Před Makem neměl žádný z vedoucích zkušenosti s dětmi mladšími pěti let. Až metodou pokusů & omylů, jichž byl všech Mako osobně přítomen, se oddíl naučil být přívětivým místem i pro ty, kteří nejí zeleninu, pokud to tedy jsou kojenci. Dnes se dá již bezpečně říct, že se Mako povedl. Dotáhl to až do vedení, kde ukazuje, že i když se jako Myšák narodil, skutečným Myšákem se stal vlastní zásluhou.

Klaus začal do oddílu chodit už jako potěr, a po letech se z něj stala u Myšáků velká ryba. Ještě na staré Myšárně lovil ve Vltavě (kromě vodáků) ryby, proto nikoho nepřekvapilo, že se z něj stal povoláním rybář. Jako ryba ve vodě se také cítí u motorové pily a všech možných i méně možných technických zařízení. Na táborech dbá, abychom neskončili v umývárně na suchu a mezi hejnem dětí jsou populární „Klausovo vypečené hry“. Když vám podá ruku, není to žádná leklá ryba, a co řekne, platí.

Verča se kolem Myšáků pohybuje už řadu let. Nejprve se jako příznivkyně oddílu účastnila vybraných událostí, abychom ji postupně vídali častěji a častěji… až se nakonec stala řádnou členkou oddílu. A to členkou nepostradatelnou – i přes péči, kterou musí věnovat svým malým dětem, zvládá Verča pomáhat se vším, co je potřeba. Od administrativy a účetnictví přes vaření až po bojové hry v terénu. A to ani nezmiňujeme, že je Verča skvělá kamarádka a taky je pro každou špatnost. Zkrátka se ukazuje, že nezáleží na tom, jak se kdo k tábornictví nachomýtne, ale že kdo pro Myšáky zahoří, táboráků se již nevzdá.